Příprava pokrmů v dobách, kdy se ještě aktivně používala staročeština, bylo plné ruční práce, vaření na ohni a tradičních nástrojů, které dneska známe už jenom z různých skanzenů, případně starých knih. Pojďte si s námi připomenout, jak vypadala kuchyně našich prababiček a jaké názvy tehdy běžně zaznívaly mezi kotlíky a vařečkami.
Staročeské kuchyně plné kouře a vůně
Když ještě neexistovaly sporáky ani elektrické trouby, vařilo se přímo na ohništi nebo v peci. Kuchyně byla srdcem domova. Připravovalo se v ní nejen jídlo, ale i vyprávěly příběhy a tvořily vztahy během společné práce. Nádobí bylo převážně hliněné, litinové či měděné a o umývání po jídle se tehdy mluvilo spíše jako o „čištění nádob“. Dnes působí tyto postupy zastarale, ale tehdy šlo o každodenní rutinu.
Místo kuchařek a vah se spoléhalo na zkušenost a „oko“. Všechno se dělalo „od oka“, „na špetku“ nebo „dokud to nevoní“. Tehdy se užívaly měrné jednotky jako žejdlík, pinta nebo vědro. Ženy tehdy vařily jednoduše, ale s neuvěřitelnou pečlivostí, z domácích surovin, často brambor, zelí a sezónních surovin, bez konzervantů, zato však s láskou a časem.
Mnohé z tehdejších pomůcek byly opravdové poklady, třeba ručně kované nože, dřevěné tlouky na maso, máselnice, hmoždíře z kamene nebo mědi. Nechyběl ani železný kotlík, v němž se vařila polévka, praly bílé košile a občas i vyrábělo mýdlo. Kuchyně měla svůj rytmus a voněla po bylinkách, česneku a dřevěném uhlí. Připomeňte si teď některé tehdy běžně užívané kuchyňské pomůcky.
Kvíz: Poznáte kuchyňské náčiní podle staročeských názvů?
Zdroj: Autorský text, IDnes
