Když se doma chystá klidný večer u televize a já nechci otevírat kupované slané sušenky, dělám tyhle slané tyčinky sypané sýrem. Jsou hotové poměrně rychle, těsto se připravuje bez zbytečných okolků a nejvíc práce nakonec udělá obyčejný tvrdý sýr, který se při pečení krásně rozvoní a na povrchu vytvoří zlatavou krustu.
Vedro v kuchyni umí člověku vzít chuť i sílu, a právě tehdy u mě přichází na řadu chleba ve vajíčku z pečenky. Je to poctivé, rychlé jídlo ze zbylých krajíců chleba, které se nejdřív opečou s cibulí a pak jen zalijí vajíčky se sýrem, smetanou a trochou hořčice.
Když chci uvařit něco sytého pro celou rodinu a nechci stát půl dne u sporáku, sahám po zapečených šunkoflecích. V této verzi přidávám i červenou řepu, která jídlu dá šťavnatost, hezkou barvu a lehce zemitou chuť, ale pořád zůstává příjemně domácí a úplně nenáročná.
Když potřebuji uvařit něco sytého bez zbytečného vymýšlení, často skončím u této pečené bramborové slámy. Tenké plátky brambor, cibule, slanina a smetanová zálivka udělají v troubě přesně to, co mají – nahoře se vše pěkně opeče, uvnitř zůstane jídlo vláčné a šťavnaté. Je to poctivá domácí večeře z obyčejných surovin, které mívám skoro pořád doma.
Když potřebuji udělat večeři, která zasytí celou rodinu a ještě něco zbyde na druhý den, často peču právě quiche. Tenhle slaný koláč mám ráda pro jeho jednoduchost, praktickou přípravu a taky pro mandlové těsto, které je příjemně křehké a hezky podrží smetanovo-vaječnou náplň s růžičkovou kapustou a šunkou.
Když mám chuť na něco poctivého k večeři a vím, že se doma seběhnou všichni ke stolu bez přemlouvání, dělám právě domácí langoše z kynutého těsta. Jsou krásně nadýchané, uvnitř měkké, na povrchu zlatavé a díky jedné vařené bramboře se těsto chová o něco poslušněji než klasická verze bez ní.
Když potřebuji uvařit něco sytého a nechce se mi stát dlouho u sporáku, sahám po špeclích. Se slaninou, dozlatova opečenou cibulkou a šlehačkou z nich vznikne poctivé jídlo z jedné pánve, které je hotové překvapivě rychle. Rozhoduje hlavně správná konzistence těsta a krátké provaření, aby zůstaly měkké a hezky nasály smetanovou omáčku.
Když nevím, co udělat k večeři pro celou rodinu najednou, často vyhraje domácí pizza na plechu. Je sytá, přizpůsobí se tomu, co zrovna mám v lednici, a díky jednoduchému kynutému těstu z hladké mouky, droždí a olivového oleje bývá hotová bez zbytečného vymýšlení.
Plněné žampiony mám ráda hlavně ve dnech, kdy nechci stát hodinu u plotny a stejně chci na talíři něco pořádného. Tady funguje jednoduchá věc: kloboučky naplníte směsí z mletého masa, nožiček, nivy a vajíčka, vedle přihodíte ochucené brambory a trouba udělá zbytek.
Když jsem moravské zelňáky na plechu dělala poprvé, čekala jsem poctivé venkovské jídlo a přesně to jsem z trouby vytáhla. Jsou syté, voňavé, krásně drží pohromadě a velkou službu tu udělá předvařené zelí, osmažená cibule a sníh z bílků, díky kterému směs není těžká.
Když potřebuji udělat večeři, na které se doma shodnou opravdu všichni, končí to velmi často domácí pizzou. Tohle těsto dělám z pár běžných surovin, kyne jen krátce a díky rajčatovému základu s bazalkou chutná poctivě i bez složité přípravy. Nejvíc se mi osvědčilo péct pizzu na dobře rozehřátém plechu, protože spodek pak není bledý ani měkký.
Když potřebuji uvařit něco sytého pro celou rodinu a nechci stát půl odpoledne u sporáku, často vyhraje právě srbské rizoto. Mám ráda, že je hotové poměrně rychle, vystačí z pár běžných surovin a díky rajčatovému protlaku, česneku a mletému masu má výraznou, domácí chuť, kterou si každý hned pozná.
