Když chci uvařit poctivý oběd, na který se doma těší už od rána, dělám vařené uzené maso s kysaným zelím a bramborovým knedlíkem. Je to syté, voňavé a přitom bez zbytečné složitosti. Uzené nechám změknout pomalu, zelí jen lehce podusím na cibulce s trochou cukru a část vmíchám až nakonec syrovou, aby mělo hezký švih.

Když potřebuji uvařit něco sytého, co se dá dát na stůl k obědu i k večeři, sahám po slané bábovce s kuřecím masem. Je to poctivé domácí jídlo, které se skládá po vrstvách, drží tvar díky vejcím a sýru a slanina na povrchu mu dodá pěknou chuť i šťavnatost.

Když se doma sejde větší cuketa ze zahrady a mně se nechce stát u pánve, přichází na řadu cukeťák na plechu. Je rychlý, s minimem tuku, krásně zlatý a díky vločkám místo mouky i příjemně šťavnatý. U nás má ještě jednu výhodu navíc: studený z lednice chutná druhý den snad úplně nejlíp.

Když chci vařit něco sytého, co udělá radost celé rodině a přitom nebudu stát půl dne u sporáku, sáhnu po tomto jídle z jednoho pekáče. Formanské závitky z bůčku se pečou rovnou s kysaným zelím, do kterého dávám i jablko místo cukru, a právě to mu dodá příjemně vyváženou chuť.

Když chci udělat vydatnou večeři pro víc lidí a nechce se mi stát u sporáku, sahám po těchto překládaných česnekových bramborách se slaninou. Vypadají slavnostněji, než kolik dají práce, a celé kouzlo stojí na tenkých plátcích brambor, česnekovém oleji a pomalém pečení pod alobalem. Nahoře jsou pěkně vypečené, uvnitř měkké a na stole většinou zmizí bez řečí.

Když dojde pečivo a do obchodu se mi opravdu nechce, přicházejí na řadu tyhle hrnkové housky. Jsou z obyčejných surovin, odměřené jen hrnkem, a právě v tom je jejich největší kouzlo. Těsto stačí nechat vykynout, potřít vejcem a za pár minut pečení je na stole měkké domácí pečivo, které se hodí ke snídani i k večeři.

Konec léta u nás doma znamená jediné: do kuchyně přijdou švestky, zadělá se kynuté těsto a pečou se velké švestkáče do pekáče. Dělala je moje babička, miloval je i táta a právě tahle verze s půlkami švestek, kostkou cukru uvnitř a poctivě máslem potřeným povrchem patří mezi recepty, které se u nás drží roky. Jsou šťavnaté, voňavé a nejlepší ještě trochu teplé.

Větrníky jsem měla dlouho spojené hlavně s cukrárnou a s pocitem, že doma je to zbytečně složité. Pak jsem zkusila verzi na plech z odpalovaného těsta, kde se nic netvaruje po kusech, a od té doby ji dělám, když chci slavnostnější moučník bez zbytečného běhání kolem. Uvnitř je karamelový krém, nahoře šlehačka a všechno zakončí teplá karamelová poleva, která tomu dá přesně tu známou chuť.

Když chci uvařit něco slavnostního, ale nechci stát půl dne u sporáku, sáhnu po pomalu pečené kachně na medu, jablkách a pomerančích. Peče se přes noc při nízké teplotě, maso krásně změkne a druhý den už jen hlídám, aby se při 180 °C udělala zlatá kůrka. Právě spojení kmínu, ovoce a trochy medu dělá z téhle kachny jídlo, které u nás voní po neděli i svátcích.

Večer zadělám, ráno vytvaruji bochník a zbytek už za mě skoro udělá trouba. Tenhle chlebík podle Ládi Hrušky peču ve dnech, kdy chci domácí pečivo bez dlouhého hnětení, a přidávám do něj třetinu žitné mouky a semínka, díky kterým má plnější chuť i hezkou střídku.

Kdysi se podobné saláty nosily domů z lahůdek skoro automaticky a u nás to nebylo jinak. Svit salát dělám ve chvíli, kdy chci něco studeného, sytého a bez dlouhého vaření. Stačí sterilované zelí, měkký salám, cibule a majonéza. Právě dobře okapané zelí a krátké odležení v lednici dělají z téhle staré klasiky přesně tu chuť, kterou si člověk pamatuje z chlebíčků i večeří.

Znojemská omáčka je přesně ten typ jídla, který nevypadá jako frajeřina na Instagram, ale na talíři udělá pořádek. Když se dobře zatáhne maso, nepodcení cibule a okurky přijdou do hrnce až skoro nakonec, dostanete poctivou českou klasiku bez zbytečných kudrlinek.