Dlouhé roky jsem dršťkovou polévku doma vařila hlavně na přání manžela a sama jsem kolem ní chodila s respektem. Jenže když jsem si pohrála s poctivým cibulovým základem, česnekem, paprikou a předvařené dršťky ještě jednou krátce povařila, začala mi chutnat i mně. Dnes ji dělám jako sytou víkendovou polévku, která zahřeje, zasytí a přitom není nijak složitá.
Buřtguláš je jedna z nejpoctivějších klasik české kuchyně. Brambory, špekáčky, kmín a paprika, a máte jídlo, které zahřeje líp než cokoliv jiného. Tenhle recept jsem si oblíbila pro jeho upřímnost: žádné složité postupy, žádné exotické suroviny.
Hovězí stroganov jsem poprvé uvařila z nouze – měla jsem v lednici kus roštěnce, půlku cibule a zakysanou smetanu. Výsledek mě překvapil natolik, že se recept stal pevnou součástí mého repertoáru. Dnes ho vařím pravidelně a rodina ho pokaždé sní do posledního kousku.
Když chci uvařit něco poctivého, co zasytí a druhý den chutná snad ještě líp, přijdou na řadu plněné zelní listy. U nás doma je dělám s mletým masem, poloměkkou rýží a rajčatovou šťávou, pomalu je dusím v hrnci a mezi vrstvy dávám cibuli a houby, protože právě to jim dodá plnější chuť.
Pastitsio je vlastně taková řecká lasagne pro lidi, kteří mají radši těstoviny do trubičky než pláty. Má tři jasné vrstvy, skořici v masové směsi a jedno důležité pravidlo: maso nesmí plavat v omáčce. Když ho necháte po upečení chvíli stát, nakrájí se hezky na porce a nebude se rozsypávat po talíři.
Jsou dny, kdy člověk nechce vymýšlet nic složitého a stejně chce dát na stůl teplou večeři, po které nezůstane ani sousto. Přesně tehdy u nás přicházejí na řadu špagety s točeňákem a rajčatovou omáčkou, kterým doma říkáme tak trochu po staru ‘špagety Gustava Husáka’. Stačí cibule, točený salám, kečup a případně trochu rajčatového protlaku, a za chvíli je hotovo.
Pečená kachna je přesně to jídlo, které vypadá složitěji, než ve skutečnosti je. Když si pohlídáte dvě věci – pomalé pečení a závěrečné vypečení kůže – zbytek už si sedne sám a na talíři máte poctivý oběd, který neurazí ani hladového strejdu.
Když chci uvařit něco slavnostnějšího, ale nechci stát půl dne u sporáku, sahám právě po hovězím Stroganovu. Je to jídlo, které působí svátečně, přitom je hotové zhruba do hodiny a stojí na pár chytrých krocích – rychle opečené maso, žampiony, cibule, trocha protlaku, hořčice a nakonec zakysaná smetana, která omáčku krásně zjemní.
Když potřebuji udělat večeři, na které se doma shodnou opravdu všichni, končí to velmi často domácí pizzou. Tohle těsto dělám z pár běžných surovin, kyne jen krátce a díky rajčatovému základu s bazalkou chutná poctivě i bez složité přípravy. Nejvíc se mi osvědčilo péct pizzu na dobře rozehřátém plechu, protože spodek pak není bledý ani měkký.
Holubky jsou jídlo, které si u nás říká o pomalé pečení, voňavou omáčku a pořádný krajíc něčeho k zakousnutí. Já je dělám na maďarský způsob, protože mám ráda výraznější chuť, mletou papriku, slaninku a šťávu, do které se s chutí namáčí i rychlé placky z pánve. Právě spojení kapustových listů, vepřového masa a pečené paprikové omáčky z nich dělá recept, ke kterému se doma vracíme.
Uzená žebra jsem dlouho dělala jen vařená, bez jakéhokoliv finišování. Pak jsem je jednou zkusila potřít marinádou a dopéct v troubě – a od té doby jinak nedělám.











