Když potřebuji uvařit něco sytého bez zbytečného vymýšlení, často skončím u této pečené bramborové slámy. Tenké plátky brambor, cibule, slanina a smetanová zálivka udělají v troubě přesně to, co mají – nahoře se vše pěkně opeče, uvnitř zůstane jídlo vláčné a šťavnaté. Je to poctivá domácí večeře z obyčejných surovin, které mívám skoro pořád doma.

Když se doma sejde miska švestek, trochu máku a chuť upéct něco poctivého na plech, většinou z toho u nás vyjde právě tento švestkový koláč z kynutého těsta. Je vláčný, sytý a hezky voní po drobence, přitom není složitý a zvládám ho i ve dnech, kdy nechci v kuchyni strávit celé odpoledne. Odlišuje ho měkčí těsto s mlékem a trochou majolky, díky kterému zůstává pěkně jemný i druhý den.

Švestky u nás doma mizí po hrstech jen pár týdnů v roce, a právě tehdy dělám tohle švestkové tiramisu po česku nejraději. Je bez pečení, složené za chvilku a díky mascarpone, bílému jogurtu a mletému máku má úplně jiný charakter než klasická italská verze. Nejlepší je, že se jen navrství do formy, nechá přes noc v lednici a druhý den chutná ještě líp.

Zapečené brambory s krkovicí jsou přesně ten typ jídla, který nevypadá jako velká frajeřina, ale na stole zmizí mezi prvními. Když se brambory krátce povaří ve smetaně a maso se předem zatáhne na pánvi, dostanete pekáč, který není suchý a drží pohromadě tak, jak má.

Když se doma objeví první rebarbora, většinou z ní nevařím kompot, ale rovnou peču. Tyto šátečky z listového těsta s pudinkem a rebarborou mám ráda hlavně proto, že jsou rychlé, nenadělají nepořádek po celé kuchyni a přitom vypadají, jako by s nimi byla mnohem větší práce. Klíčem je vychlazený vanilkový pudink a krátce povařená rebarbora, díky nimž zůstane náplň jemná a šátečky se nerozmočí.

Vůně kmínu a čerstvě upečeného chleba u nás doma spolehlivě přitáhne do kuchyně úplně každého. Tento domácí žitný kmínový chléb peču ve chvíli, kdy chci poctivý bochník bez zbytečných složitostí – stačí dvě mouky, droždí, voda a trochu octa, který pomáhá střídě zůstat pěkně vláčnou.

Plněné žampiony mám ráda hlavně ve dnech, kdy nechci stát hodinu u plotny a stejně chci na talíři něco pořádného. Tady funguje jednoduchá věc: kloboučky naplníte směsí z mletého masa, nožiček, nivy a vajíčka, vedle přihodíte ochucené brambory a trouba udělá zbytek.

Cuketové placičky s ovesnými vločkami dělám hlavně ve chvíli, kdy se v lednici povaluje jedna osamělá cuketa a nikomu se nechce vymýšlet velká večeře. Jsou rychlé, zasytí a ovesné vločky v nich neplní roli zdravé pózy, ale prostě fungují. Nasají šťávu, spojí směs a člověk nemusí zbytečně bojovat s rozmočeným těstem.

Bramborový salát bez majonézy zní pro část národa skoro podezřele, ale vídeňská verze dává perfektní smysl. Je lehčí, šťavnatá a místo hutné zálivky ji drží pohromadě horký hovězí vývar s octem, hořčicí a olejem. K řízku je za mě někdy lepší než naše sváteční klasika.

Když chci doma upéct něco voňavého, co se dá jíst ještě ten den, sahám po těchto perníčcích plněných povidly. Jsou hned měkké, z malé dávky jich vznikne kolem 35 kusů a nejvíc se mi osvědčilo těsto vyválené zhruba na půl centimetru až centimetr a pečení jen kolem 10 minut.

Loupáky jsou přesně ten typ pečiva, kvůli kterému má smysl vstát o něco dřív. Když se povedou, mají tenkou lesklou kůrku, uvnitř jsou měkké a mák na povrchu dělá svoje. Není to žádná věda, jen je potřeba neuspěchat kynutí a nepřehnat mouku.

Koblihy s ricottou nejsou úplně běžná česká klasika, ale je na nich hezké právě to, že uvnitř nepřekvapí marmeláda, nýbrž jemná náplň s citronovou kůrou a rozinkami. Jsou trochu pracnější než plechová buchta, to bez řečí, ale když člověk ví, jak těsto zavřít a proč první minutu přikrýt hrnec pokličkou, jde to bez zbytečného vztekání.