Když se doma sejdou švestky, tvaroh a pytlík mletého máku, většinou z toho u nás bývá tenhle vrstvený koláč. Mám ho ráda hlavně na konec léta a začátek podzimu, protože je sytý, voňavý a přitom se dělá překvapivě klidně. Od běžných švestkových buchet ho odlišuje vrstvení náplní a křupavý vršek z drobenky, skořice a mandlových lupínků.

Makový závin mám spojený s kuchyní, kde se nejdřív ohřeje mléko na náplň a pak se řeší jediná podstatná věc: aby máku nebylo málo. Tenhle recept je fajn v tom, že těsto nemusí kynout, přesto se s ním pracuje dobře a po upečení nepraská, když ho nepřeplníte jako na posvícení.

Na starých receptech mám ráda jednu věc: na nic si nehrají. Tahle bábovka z roku 1930 je přesně ten typ moučníku, který vznikl z běžných surovin, ale když se nepodcení pár detailů, dostanete poctivý kus ke kávě i snídani na druhý den. A jo, těch 300 gramů cukru je na dnešní poměry dost, ale ke staré škole to prostě patří.

Když potřebuji upéct něco na návštěvu nebo na víkend ke kávě, často sahám právě po broskvových žravých řezech. Mají ráda i děti, nejsou složité a díky kompotovaným broskvím, jemnému tvarohovo-smetanovému krému a pudinkovému želé nahoře působí slavnostněji, než kolik s nimi je práce.

Vypadají nenápadně, ale na talíři udělají větší radost než kdejaký moderní moučník. Mírové řezy podle starého receptu z roku 1976 dělám ve chvíli, kdy chci něco poctivého ke kávě, co voní po vlašských ořeších, másle a kapce rumu. Právě ořechové těsto bez zbytečných okras a hladká cukrová poleva z nich dělají ten typ zákusku, který si člověk zapamatuje.

Vareniky jsem poprvé ochutnala u kamarádky, která pochází z Ukrajiny, a od té chvíle jsem věděla, že se je musím naučit dělat sama. Tenhle recept je postaven na těstě bez vajec – jen mouka, horká voda, olej a sůl – a výsledek je překvapivě jemný a poddajný. Náplň jsem zvolila klasickou bramborovou, ale variací je spousta.

Když se u nás doma peče chodský koláč, je to vždycky malá událost. Není to moučník na pět minut, ale ta práce za to stojí – tenké kynuté těsto, výrazné pruhy tvarohu, máku a povidel a navrch rozinky s mandlemi dělají přesně ten typ koláče, který vypadá slavnostně a chutná poctivě česky.

Slané věnečky z odpalovaného těsta jsou klasika, která nikdy nezklame. Křupavá slupka, pikantní náplň a elegantní tvar – přesně pro tyhle chvíle, kdy chcete překvapit hosty něčím domácím a přitom opravdu dobrým.

Když je venku teplo a mně se nechce zapínat trouba, sahám po dezertech do skleničky. Tenhle tvarohovo-kávový krém se šlehačkou mám ráda pro jeho rychlou přípravu, jemnou chuť a to, že si vystačí s pár běžnými surovinami. Kouzlo je v našlehané kávové vodě s cukrem, která krému dodá lehkost i příjemnou kávovou vůni.

Když se u nás doma objeví miska zralých jahod a venku je horké odpoledne, často z toho bývají právě jahodové řezy. Mám na nich ráda, že vypadají slavnostně, ale práce kolem nich není zbytečně složitá. Kakaový korpus je rychle upečený, navrch přijde jemný pudinkový krém a všechno uzavře tenká vrstva červené želatiny, která jahody hezky podrží.

Když potřebuji upéct něco sladkého bez dlouhého zadělávání těsta, sahám po této jablečno-pudinkové buchtičce z listového těsta. Je rychlá, vděčná a na plechu udělá přesně ten typ moučníku, který voní po jablkách, vanilce a skořici. Odlišuje ji vrstva dětských piškotů a také pudink vařený z většího množství mléka, díky kterému zůstane krásně měkká.

Vepřo knedlo zelo je jedno z těch jídel, u kterých se nevyplácí nic uspěchat. Když si maso předpečete už večer, druhý den máte méně práce a hlavně lepší výpek, což je za mě půl úspěchu. Tohle je poctivá verze s vepřovou plecí, kouskem bůčku do křupava, raným zelím a domácím bramborovým knedlíkem, který drží tvar a není to gumová vzpomínka na školní jídelnu.