Když se rajčata doma rozjedou ve velkém, nastává známá chvíle: salát už byl, omáčka taky, a pořád jich je plná linka. Právě tehdy přichází ke slovu zavařená rajčata. Jsou jednoduchá, dávají smysl a v zimě člověk ocení, že nemusí sahat po vodnatých kusech bez chuti.
Bramborový salát nemusí stát na majonéze, aby byl plný chuti. Vídeňská verze je u nás doma oblíbená hlavně ve chvíli, kdy chci k řízku nebo pečenému masu něco lehčího, svěžího a přitom poctivého. Kouzlo je v tom, že se ještě teplé brambory zalijí zálivkou s hořčicí, octem a horkým vývarem, takže do sebe vše krásně nasáknou.
Když se doma peče kachna, je to hned jiný den. Já ji dělám pomalu, nejdřív dlouhé hodiny pod alobalem při nízké teplotě a až nakonec ji nechám zezlátnout, aby měla kůrku, na kterou se čeká už od rána. Právě tenhle klidný postup je na celé pečené kachně to nejlepší – maso zůstane šťavnaté, červené zelí se k ní krásně hodí a domácí kynutý knedlík z toho udělá poctivý oběd, jaký má u nás doma vždycky úspěch.
Přiznám se vám, že punčové řezy pro mě dlouho patřily mezi zákusky, ke kterým jsem měla respekt. Když jsem je ale jednou udělala doma na rodinnou oslavu, zjistila jsem, že při poctivém postupu nejsou vůbec nedosažitelné. Tenhle recept stojí na dvou piškotových plátech, rybízové marmeládě, malinovo-rumovém rozvaru a vařené bílé polevě, která jim dá přesně ten vzhled, jaký si z vitrín cukráren pamatujeme.
Řecké zelí jsem poprvé ochutnala u kamarádky a okamžitě jsem věděla, že to musím umět sama. Pikantní, lehce sladké, s vůní česneku a chilli – tohle není obyčejná zavařenina, ale pořádná zimní zásobárna chuti.
Když se cukety v létě rozjedou, bývá jich najednou víc, než člověk stihne spotřebovat do oběda nebo na gril. Právě tehdy u nás doma přichází na řadu cuketové zelí do skla – je levné, praktické a překvapivě podobné klasickému zelí, hlavně díky cibuli, octu, soli a kmínu. Dělám ho už několik sezon a v zimě jsem za každou sklenici opravdu ráda.
Na konci léta u nás bývá kuchyň plná zeleniny a právě tehdy přichází na řadu zeleninová čalamáda. Je to poctivá domácí zásoba do sklenic, která se hodí k masu, k večeři i jen tak na chleba, a mám ráda, že v ní zůstane příjemná křupavost zelí i paprik. Oproti některým rychlým salátům se nechává přes noc odležet v nálevu, takže se chutě krásně propojí ještě před sterilováním.
Když se doma sejde víc zralých rajčat, bývá u mě pečený kečup první věc, kterou dělám. Mám ho ráda hlavně proto, že se zelenina upeče skoro sama, chuť je výraznější než u vařeného kečupu a při správném postupu vyjde krásně hustý i bez zdlouhavého pasírování.
Vůně kmínu a čerstvě upečeného chleba u nás doma spolehlivě přitáhne do kuchyně úplně každého. Tento domácí žitný kmínový chléb peču ve chvíli, kdy chci poctivý bochník bez zbytečných složitostí – stačí dvě mouky, droždí, voda a trochu octa, který pomáhá střídě zůstat pěkně vláčnou.
Když se na konci léta sejdou beraní rohy a doma už je jasné, že část úrody skončí ve sklenicích, přichází u nás na řadu tenhle barevný salát na zimu. Mám ho ráda hlavně proto, že je výrazný, křupavý, vydrží dlouho a hodí se ke studené večeři i k masu. Základ dělá jednoduchý octový nálev s cukrem, solí a kořením, ve kterém papričky s cibulí pěkně natáhnou chuť.
Boršč jsem vařila poprvé před lety a upřímně bála jsem se ho. Tahle polévka má pověst jídla, které buď vyjde skvěle, nebo vůbec. Dnes ho vařím pravidelně a pokaždé, když ho přinesu na stůl, zmizí do posledního sousta.
Když se doma vařilo uzené maso, skoro vždycky z toho druhý den byla čočková polévka. Přesně taková hustá, s kousky masa, trochou klobásy a majoránkou, která provoní celý byt. Mám ji ráda hlavně proto, že zasytí na dlouho, není drahá a z obyčejné čočky a vývaru z uzeného vykouzlí poctivé jídlo do chladnějších dnů.
