Zelňáky mám ráda hlavně ve dnech, kdy doma není nic moc plánovaného, ale hlad se hlásí docela hlasitě. Z pár vajec, mouky a půlky hlávky zelí uděláte smažené placky, které jsou levné, syté a překvapivě dobré i bez masa.
Škvarkové placky patří k těm receptům, které v naší rodině nikdo nepovažuje za nic zvláštního a přitom zmizí z plechu rychleji než cokoliv jiného. Kynuté těsto se sádlem a nasekanými škvarky, posypané hrubozrnnou solí a drceným kmínem: tohle je pečivo, které voní celým bytem a u kterého se nedá odolat.
Cuketové placičky s ovesnými vločkami dělám hlavně ve chvíli, kdy se v lednici povaluje jedna osamělá cuketa a nikomu se nechce vymýšlet velká večeře. Jsou rychlé, zasytí a ovesné vločky v nich neplní roli zdravé pózy, ale prostě fungují. Nasají šťávu, spojí směs a člověk nemusí zbytečně bojovat s rozmočeným těstem.
Na některé recepty si člověk vzpomene přesně ve chvíli, kdy chce upéct něco obyčejného, domácího a bez zbytečného vymýšlení. Maminčiny křestné placky neboli hnětýnky dělám právě tehdy – z hladké mouky, tvarohu a tuku vznikne vláčné těsto, které se jen rozplácne, potřete bílkem, osolíte a posypete mákem. Nejlepší jsou ještě čerstvé, k polévce, ke kávě a klidně i s povidly, jak to máme doma nejradši.
Když jsem začala víc hlídat, co doma jíme, hledala jsem něco, co nahradí pečivo a přitom nebude složité na přípravu. Tyhle cottage placičky s mrkví dělám právě pro takové dny – jsou rychlé, z pár surovin a díky nastrouhané mrkvi zůstávají hezky vláčné. Mažu je pomazánkou, dávám na ně šunku se sýrem, ale klidně fungují i nasladko skoro jako lívance.
Cuketové placky z trouby jsou křupavé, nenasáknuté olejem a hotové za půl hodiny. Recept kombinuje cuketu s bramborami, česnekem a majoránkou. Výsledek připomíná poctivé bramboráky, jen bez zápachu přepáleného oleje v celém bytě.
Mrkev patří mezi zeleninu, která se v kuchyni nesmírně hodí – a ne jen do polévky. Mrkvové placičky jsou rychlá večeře, kterou zvládnete od nastrouhání po servírování za méně než půl hodiny. Podávané s lehkým salátem přelitým balzamikovým dresinkem tvoří pokrm, který zasytí, ale nezatíží. A co je na tom nejlepší? Ingredience máte s velkou pravděpodobností doma.
Když potřebuji uvařit oběd, na který se doma nikdo netváří kysele, sáhnu právě po plackách z kuřecí směsi s bramborovou kaší. Nejvíc se mi osvědčilo nechat maso s cibulí, vejci, solamylem a trochou dochucovadel přes noc odležet, protože druhý den je směs výraznější, šťavnatější a na pánvi se s ní pracuje mnohem lépe.
Když mi v lednici zůstanou brambory od včerejška, bývá o večeři skoro rozhodnuto. Tyhle bramborové placičky dělám z jemně nastrouhaných vařených brambor, trochy hladké mouky a soli, peču je na suché pánvi a ještě horké mažu máslem. Jsou levné, syté a voní po staré domácí kuchyni.
Když zbydou houby po víkendovém sběru a na velké vaření už není chuť, přicházejí u nás na řadu houboráky bez brambor. Jsou křupavé po okrajích, uvnitř měkké, krásně česnekové a díky jednoduchému těstíčku z mouky, mléka a vajec hotové bez zbytečného zdržování. Přidávám do nich i trochu měkkého salámu, protože právě ten jim dá plnější chuť a udělá z nich poctivou večeři.
Bramborová kaše je příloha, které skoro vždy uvaříme víc, než sníme. Místo vyhazování do koše ji ale můžete proměnit v křupavé placky, které jsou na stole dřív, než by se předehřála trouba. Stačí dvě vejce, trocha polohrubé mouky a cokoliv, co najdete v lednici – česnek, paprika, šunkový točeňák nebo jarní cibulka. Výsledek jsou placky osmažené dozlatova na sádle, které se hodí ke kysanému zelí stejně dobře jako k misce zakysané smetany.
Křupavé na povrchu, vláčné uvnitř a z pár obyčejných surovin. Bramborovo-cibulové placky mě překvapily natolik, že předčily i bramboráky.