Pomerančové řezy patří k těm dezertům, které vypadají nenápadně, ale v ústech zanechají dojem na dlouho. Piškotový korpus s trochou pomerančové kůry, hustý pudink z čistého džusu, vzdušný krém z mascarpone a šlehačky a nakonec tenká pavučina z rozpuštěné čokolády. Tohle je recept, který se u nás doma opakuje pořád dokola.

Cuketové palačinky dělám bez pšeničné mouky a s fetou – jsou křupavé, voní bylinkami a nenasáknou tuk. Tajemství je v cizrnové mouce a pořádně vymačkané cuketě.

U sekané se často řeší koření a druh masa, ale přitom rozhoduje už obyčejné pojivo. Místo mouky nebo samotné strouhanky fungují nejlépe staré rohlíky namočené v mléce. Je to levný trik, který zachrání šťavnatost i strukturu, a ještě spotřebuje pečivo, které by jinak letělo do koše.

Na cukr ve svíčkové se dnes dost zapomíná, přitom právě on umí udělat omáčku kulatější, tmavší a voňavější. Nejde o to udělat ze svíčkové dezert. Jen o starý kuchařský trik, který babičky znaly a zbytečně se po něm slehla zem.

Kakaové řezy se zakysanou smetanou jsou přesně ten typ dezertu, který vypadá nenápadně, ale u stolu způsobí hotový poprask. Korpus je vláčný díky oleji a sněhu z bílků, krém ze zakysané smetany a šlehačky drží tvar i druhý den – za předpokladu, že do té doby nějaké zbydou.

Frgál je valašská specialita, která má v české kuchyni pevné místo. Jenže tradiční frgály vyžadují kynuté těsto, trpělivost a trochu zkušenosti. Tato blesková verze na plech jde na věc úplně jinak – těsto je litá záležitost bez kynutí, a přesto výsledek připomíná ten pravý valašský koláč. Trojí náplň z tvarohu, máku a povidel dělá z jednoduché buchty pořádný zážitek.

Vepřenky s cibulí na chlebu s hořčicí jsou jedna z těch svačinek, které si pamatujete celý život. Mleté vepřové maso smíchané se starším rohlíkem, paprikou a pepřem, osmažené dozlatova na sádle – a podávané na plátku domácího bramborového chleba s pořádnou vrstvou hořčice a syrové cibule. Recept je jednoduchý, surovin minimum, výsledek ale překvapí i ty, kdo vepřenky dosud znali jen z bufetu.

Cuketové karbanátky jsou přesně ten typ oběda, který vypadá nenápadně, ale na talíři udělá víc práce, než by člověk čekal. Když se do nastrouhané cukety přidá hermelín, trochu česneku a jarní cibulka, vznikne jídlo, které je syté, ale nepůsobí těžce. S vařenými bramborami, tatarkou a obyčejným okurkovým salátem je z toho poctivý domácí oběd bez velkého divadla.

Sypaný jablečný koláč patří k těm receptům, kde geniálnost spočívá v jednoduchosti. Žádné šlehání, žádné míchání těsta – jen vrstvíte sypkou směs mouky, krupice a cukru s nastrouhanými jablky a máslem. Výsledek? Křupavý povrch, vláčný střed a vůně skořice, která se rozlije celým bytem. A pokud máte po ruce rozinky nebo hrst vlašských ořechů, koláč se rázem promění v něco ještě zajímavějšího.

Blbouny jsem znala od babičky jako letní oběd ve chvíli, kdy se na zahradě začaly červenat jahody. Jsou to vlastně kynuté knedlíky bez náplně, ale není to žádné ošizení. Právě naopak. Ovoce se nevaří uvnitř, takže neztratí vůni ani barvu, a kolem měkkých knedlíků pak máte čerstvou jahodovou omáčku a tvarohovou čepici, která to celé pěkně srovná.

Zavařené lečo je přesně ten typ domácí zásoby, který v srpnu dává smysl a v lednu dělá radost. Když je hodně paprik a rajčat, byla by skoro škoda nechat je jen tak odejít po ose salát–omáčka–kompost.

Když se peče něco ke kávičce a ještě má druhý den putovat děvčatům do práce, sahám ráda po Harlekýnu na plechu. Je to starý dobrý moučník, který vypadá slavnostně, ale doma se dá zvládnout bez zbytečného stresu. Odlišuje ho hlavně dvojí šlehačka – světlá a tmavá čokoládová, kterou si připravuji už den předem, aby pak držela tvar a řezy se krásně krájely.