Utopenci jsou pro mě spojeni s hospodskou atmosférou a talířkem, který přijde ke stolu dřív, než si člověk stihne objednat pivo. Tohle je recept, který jsem poprvé vyzkoušela doma a výsledek mě přesvědčil, že nakládané buřty z vlastní sklenice jsou prostě jiná liga.

Slanečci jsou pro mě čistá nostalgie. Vzpomínám si, jak babička otvírala sklenici naložených sleďů a celá kuchyň se okamžitě naplnila tou charakteristickou vůní octa a koření. Dnes si je nakládám sama bez soli, protože ryba je dost slaná sama o sobě, jen s cibulí, bobkovým listem, novým kořením, pepřem a slunečnicovým olejem.

Nakládané okurky bez vaření nálevu jsou záchrana pro každého, kdo nechce trávit celé odpoledne u plotny. Stačí správný poměr soli, cukru a octa – a výsledek překoná lecjakou zavařenou sklenici z obchodu.

Řecké zelí jsem poprvé ochutnala u kamarádky a okamžitě jsem věděla, že to musím umět sama. Pikantní, lehce sladké, s vůní česneku a chilli – tohle není obyčejná zavařenina, ale pořádná zimní zásobárna chuti.

Houbová omáčka s kotletou a kynutým knedlíkem je přesně ten oběd, který nevymýšlí kraviny a funguje. Když se maso nejdřív zatáhne na cibuli, přidají se sušené houby, kmín, bobkový list a nové koření, vznikne omáčka, která má chuť i bez složitostí navíc.

Boršč jsem vařila poprvé před lety a upřímně bála jsem se ho. Tahle polévka má pověst jídla, které buď vyjde skvěle, nebo vůbec. Dnes ho vařím pravidelně a pokaždé, když ho přinesu na stůl, zmizí do posledního sousta.

Uzená fazolová polévka patří k těm jídlům, která se nedají uspěchat. Přes noc namočené fazole, pomalu vařená žebra a hustá jíška na závěr – to je základ, který se vyplatí dodržet.

Hovězí vývar s drožďovými knedlíčky není rychlá polévka na úterní večer. Je to rituál, který zabere celý den, odmění vás zlatavým vývarem vonícím po libečku a česnek-majoránkových knedlíčcích, které se rozpadají přímo v lžíci.

Uzená žebra jsem dlouho dělala jen vařená, bez jakéhokoliv finišování. Pak jsem je jednou zkusila potřít marinádou a dopéct v troubě – a od té doby jinak nedělám.

Když chci doma připravit něco poctivého ke chlebu, co vydrží v lednici a hodí se k večeři i na návštěvu, dělám nářez z lisovaného vepřového kolena. Není to složité, jen je potřeba dopřát masu čas, dobře ho dochutit česnekem a po uvaření ho správně stlačit ve formě. Výsledek stojí za to hlavně vychlazený, nakrájený na tenké plátky s křenem, hořčicí a kyselou okurkou.

Měkké zavařené okurky umí naštvat víc, než by člověk čekal. Přitom často nejde o ocet ani o sůl, ale o jednu drobnost navíc: list s vyšším obsahem tříslovin nebo kousek křenu, který pomůže udržet pevnou strukturu.

Když chci udělat poctivý víkendový oběd, který nasytí celou rodinu a ještě voní po celé kuchyni, sáhnu po vepřovém kolenu. Nejvíc se mi osvědčil pomalý způsob s předvařením v kořenové zelenině, česnekem, cibulí a černým pivem, protože maso zůstane krásně měkké a nahoře získá pěkně vypečenou kůrčičku.