Sauerbraten je německá obdoba naší svíčkové – jenže s výrazně kyselejší omáčkou, rozinkami a perníkem místo smetany. Hovězí maso se marinuje celé dny v octovém nálevu s kořením a zeleninou, pak se pomalu peče na červeném víně. Výsledkem je maso měkké až na vlákno a omáčka s nečekaně komplexní chutí.

Guláš z kližky s Karlovarským knedlíkem je přesně ten typ jídla, u kterého se nevyplácí nic uspěchat. Maso potřebuje čas, cibule odvede půl práce za vás a mouku tentokrát klidně nechte ve skříňce. Za mě je to jedna z nejpoctivějších českých klasik.

Když má člověk chuť na bramborák, obvykle ho nadšení přejde ve chvíli, kdy si představí struhadlo, pánev a nekonečné otáčení placek. Bramborák na plechu tento problém řeší docela po selsku: těsto uděláte klasicky ze syrových brambor, rozprostřete ho na plech a trouba odvede práci za vás. Chuť česneku, majoránky a poctivých brambor zůstává, jen kuchyň nevypadá jako po smažícím maratonu.

Když chci uvařit poctivý nedělní oběd, který nasytí celou rodinu a ještě zbyde i na druhý den, dělám vepřové závitky s rýží. Jsou sice o něco pracnější než obyčejné plátky masa, ale náplň ze šunky, okurky, vajíčka a párku z nich udělá jídlo, na které se u stolu čeká s opravdovou chutí. A tentokrát mají u nás doma ještě jednu historku navíc – vznikly skoro polními podmínkami, protože jsme ráno byli bez vody a vařilo se, včetně rýže, doslova na minerálce.

Když chci uvařit oběd, po kterém je doma ticho a slyšet je jen cinkání příborů, přijdou na řadu vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Je to poctivé české jídlo, které potřebuje hlavně trochu času, ale jinak není nijak složité. U mě vyhrává kombinace plece a krkovice, pomalé pečení s cibulí a česnekem a knedlíky z vychladlých brambor vařených ve slupce.

Někdo drožďovou pomazánku nemůže ani cítit, u nás doma se po ní ale jen zapráší. Dělám ji hlavně ve dnech, kdy potřebuji rychlou večeři bez velkého vaření, a nejradši ji sypu čerstvě střiženou pažitkou. Základ je v dozlatova opečené cibuli, rozpuštěném čerstvém droždí a vejcích, která pomazánku zjemní a pěkně spojí.

Tortellini alla carne patří k vrcholům italské kuchyně. Masová náplň uzavřená v čerstvém těstě, přelitá poctivou rajčatovou omáčkou s paprikou a bylinkami – to je kombinace, která funguje vždy. Recept je přitom překvapivě rychlý a zvládne ho každý, kdo umí nasekat cibuli a otevřít konzervu pasírovaných rajčat.

Když potřebuji uvařit něco sytého a přitom nechci stát půl dne u sporáku, sahám po vepřovém Stroganovu. Je rychlý, výrazný a díky smetaně, hořčici, žampionům a kyselým okurkám má přesně tu chuť, kvůli které se doma chodí do kuchyně dívat, kdy už bude hotovo.

Špagety s cuketovo-nivovou omáčkou a křupavou slaninou jsou přesně ten typ večeře, který zachrání i ten nejunuděnější úterní večer. Omáčka se připraví za dobu, co se vaří těstoviny, a výsledek je krémový, sýrový a plný chuti.

Pečené kuře s rýží je přesně ten typ oběda, který vypadá obyčejně, ale na stole zmizí rychleji než kdejaká novota z internetu. Důležitá je šťáva z masa a cibule, protože právě ta udělá z rýže něco víc než jen přílohu.

Klasického vepřového ptáčka dělám spíš ve chvíli, kdy mám klid a chuť si s ním pohrát. Když ale potřebuji poctivý oběd bez motání závitků, sáhnu po těchto vepřových kostkách na cibuli se slaninou, vejcem, kyselou okurkou a uzeninou. Všechno, co mám na ptáčcích ráda, je tady pohromadě – jen v jednodušší a praktičtější podobě.

Marinované buřty jsou přesně ten typ studené večeře, který nevypadá jako velká věda, ale z lednice mizí podezřele rychle. Stačí pár běžných surovin, všechno nakrájet na tenká kolečka, promíchat a pak udělat to nejtěžší: nechat misku v klidu do druhého dne.