Když chci uvařit oběd, po kterém je doma ticho a jen cinkají příbory, dělám koprovou omáčku s hovězím masem, vajíčkem a houskovým knedlíkem. Je to poctivé české jídlo, které zasytí, ale přitom nestojí na složitých tricích. Základ u mě tvoří máslová jíška, hovězí vývar, trochu mléka a až nakonec smetana s čerstvým koprem a citronovou šťávou.
Plněné bramborové knedlíky se zelím patří k jídlům, která nevypadají složitě, ale umí se vzepřít, když člověk uspěchá těsto. Tady je to jednoduché: brambory uvařit ve slupce, nechat pořádně vychladnout a teprve pak se pustit do strouhání a tvarování.
Vepřová žebra si zaslouží víc než jen položit na plech a zapomenout na ně. Technika pečení na stojáka – kdy se žebra stočí do šneku, kost na kost, a pomalou cestou si dojdou pro svou nejlepší verzi – dává výsledek, který vypadá jako dort a chutná ještě líp. Maso se samo odděluje od kosti, šťáva zůstává uvnitř a z vnějšku se udělá kůrčička, na kterou se nezapomíná. Recept není složitý, ale chce trochu trpělivosti.
Vypadá to skromně, ale na talíři to funguje až překvapivě dobře. Studentský řízek z gothaje dělám ve chvíli, kdy chci rychlou teplou večeři z obyčejných surovin, a letní bramborový salát se slaninou, cibulí a jemně kyselou zálivkou mu dodá přesně to, co potřebuje. S tatarkou je to stará dobrá kombinace, která má pořád co nabídnout.
Květákové placičky znají mnozí z dětství – jenže tahle verze má jeden trik navíc. Půlka květáku se uvaří, druhá půlka jde na hrubé struhadlo syrová. Díky tomu placičky drží tvar, ale uvnitř zůstanou příjemně vláčné.
Koprovka je přesně to jídlo, u kterého se rodiny dělí na dva tábory. Jenže když se neodbude vodou a postaví se na poctivém hovězím vývaru, másle a čerstvém kopru, bývá po sporech docela rychle. K tomu měkký kynutý knedlík a oběd je vyřešený.
Sauerbraten je německá obdoba naší svíčkové – jenže s výrazně kyselejší omáčkou, rozinkami a perníkem místo smetany. Hovězí maso se marinuje celé dny v octovém nálevu s kořením a zeleninou, pak se pomalu peče na červeném víně. Výsledkem je maso měkké až na vlákno a omáčka s nečekaně komplexní chutí.
Guláš z kližky s Karlovarským knedlíkem je přesně ten typ jídla, u kterého se nevyplácí nic uspěchat. Maso potřebuje čas, cibule odvede půl práce za vás a mouku tentokrát klidně nechte ve skříňce. Za mě je to jedna z nejpoctivějších českých klasik.
Když má člověk chuť na bramborák, obvykle ho nadšení přejde ve chvíli, kdy si představí struhadlo, pánev a nekonečné otáčení placek. Bramborák na plechu tento problém řeší docela po selsku: těsto uděláte klasicky ze syrových brambor, rozprostřete ho na plech a trouba odvede práci za vás. Chuť česneku, majoránky a poctivých brambor zůstává, jen kuchyň nevypadá jako po smažícím maratonu.
Když chci uvařit poctivý nedělní oběd, který nasytí celou rodinu a ještě zbyde i na druhý den, dělám vepřové závitky s rýží. Jsou sice o něco pracnější než obyčejné plátky masa, ale náplň ze šunky, okurky, vajíčka a párku z nich udělá jídlo, na které se u stolu čeká s opravdovou chutí. A tentokrát mají u nás doma ještě jednu historku navíc – vznikly skoro polními podmínkami, protože jsme ráno byli bez vody a vařilo se, včetně rýže, doslova na minerálce.
Tohle jídlo vzniklo čistě z nouze – měla jsem v lednici zbylé brambory a hrst zeleniny, která se dožadovala spotřebování. Za dvacet minut stála na stole voňavá pánev se smetanovou omáčkou, do které se rozpustil Grana Padano, a celá rodina se ptala, jestli je toho dost na přídavek.
Když chci uvařit oběd, po kterém je doma ticho a slyšet je jen cinkání příborů, přijdou na řadu vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Je to poctivé české jídlo, které potřebuje hlavně trochu času, ale jinak není nijak složité. U mě vyhrává kombinace plece a krkovice, pomalé pečení s cibulí a česnekem a knedlíky z vychladlých brambor vařených ve slupce.
